Ráno měl přijít Miško potápěč zkontrolovat lodě. Asi byl, ale my ho nějak přehlédli. Poslední snídaně na palubě, vyklizení lodi a nakonce odjezd k trajektu. Během hodinové plavby jsem stihl prohrát finálovou partii s Miirou, který tak obhájil své prvenství v Jadranském poháru před dvěma roky.
V jedenáct jsme konečně vyjížděli z lodi. Propletli jsme se Splitem, na jehož okraji nás nepříjemně překvapil zavřený přivaděč na dálnici. Dalších asi 20 km jsem se musel proplétat po staré pobřežní cestě, až nás konečně další přivaděč navedl na kýženou rychlo cestu. Dál už se frčelo v klidu. Po 350 km jsem před Zagrebem předal volant Patrickovi, který nás dovezl až ke slovinské hranici. Zde se na obou celnicích nějak nechtělo pracovat, byl otevřený jen jeden pruh a my zde popojížděním ztratili další půlhodinu. Před hranicí jsem převzal řízení zpět a zbývajících 500 km už jsem ho nikomu nepůjčil. Vídeň jsme projeli bez zdržení, to jsme si připravili sami tím, že jsme na konci brněnské dálnice hledali nějakou otevřenou rakouskou restauraci, aby si Patrick mohl dát pravý vídeňský řízek. No... nepovedlo se, v Rakousku bylo naprosto mrtvo, tedy kromě jediného 4* hotelu, první vařící hospoda byly v Mikulově, zřetelně plné Rakušanů... Ale řízek měli.
A pak už jen rozvézt kluky, Patricka do jeho vísky na okraji Prahy a ostatní kuky do Modřan. A o půlnoci jsem byl doma.
Bylo to (opět) krásné, ale (opět) krátké. Příští kurz bude v květnu, v době, které se mi moc nehodí, ale snad to nějak vyjde. A hlavně doufám, že vyjdou dvoutýdenní ionské ostrovy 2012!!!
pondělí 3. října 2011
pátek 30. září 2011
Den poslední: Hvar/Hvar - Šolta/Rogač
Po včerejším ponocování jsme vstávali vláčně. I já, takž moji ranní roli vařič čaje převzal Dobra. Probrala mne až sprcha. Po snídani následovala invaze na gumáku do města. Někteří sice měli plány jít na pevnost, ale plány jiných jít rovnou do hospody převládly. A to jsem je fakt nepřesvědčoval. V kavárničce jsme s Patrickem ověřili teorém, že dvě tullamore jsou fakt lepší než jedna tullamore, a najednou byl čas se vrátit na loď. Nějak to dopoledne uteklo a byl čas vyrazit do maríny na Šoltě. Server Aladin nám sliboval 20 mil motorování v mírném protivětru, ale naštěstí pro nás se poprvé zmýlil. Foukala příjemně od SZ asi 15-20 a my jsme mohli 6-7 uzly uhánět ke Splitským Vratům. Dokonce jsme před nimi ani nepřibrzdili. Moře bylo plné jachet, které uháněly Vraty dál do Splitu a dalších domovských marín. I po otočení na S podél pobřeží Šolty to pořád hezky jelo, takže jsme doplachtili až k zátoce městečka Rogač. Zároveň jsme si my goisti uvědomili, že jsme něco prošvihli a tak Miira s Jardou rozehráli 2.ročník Jadranského poháru a záhy si favorit Miira připsal první bod.
Celé odpoledne pod plachtami - fakt krásné rozloučení s mořem. Ve frontě u benzínky jsme se pustili do pozdního oběda aneb Patrickova pekáčku roastbeef mojito.Hlavní ingrediencemi totiž byly špalek masa, máta a rum. Vynikajíci, jak jinak - prostě obrovská tečka za Patrickovým kulinářským týdnem. Dobra se vyjádřil, že poprvé na této akci bylo jídlo na lodi lepší, než na břehu.
Během oběda jsme nejen natankovali, ale i přistáli. Tím se trošku utišil ten bolavý pocit, když se naposled přiváže loď. To je jako by vám najednou ustřihli křídla...
Druhá loď se snažila o rychlý check-out, protože chtěli stihnout trajekt 18:30, což se jim přes pečlivou kontrolu lodí nakonec povedlo. Stejnou lodí nás opustil I Dobra, který spěchal na kontinent za rodinou a tak jsme na poslední chobotnicovou večeři zůstali bez kapitána. Závěru večera ovšem předcházelo částečné vyklizení lodi včetně konzumace poslední lahve rumu. Zbytek jsme dopíjeli ještě po večeři a když jsme v jednu s Jardou zůstali sami, byl ten nejlepší čas na další pohárovou partii. I zde zvítězil favorit a tak mne ráno čeká finále s Mirkem.
Celé odpoledne pod plachtami - fakt krásné rozloučení s mořem. Ve frontě u benzínky jsme se pustili do pozdního oběda aneb Patrickova pekáčku roastbeef mojito.Hlavní ingrediencemi totiž byly špalek masa, máta a rum. Vynikajíci, jak jinak - prostě obrovská tečka za Patrickovým kulinářským týdnem. Dobra se vyjádřil, že poprvé na této akci bylo jídlo na lodi lepší, než na břehu.
Během oběda jsme nejen natankovali, ale i přistáli. Tím se trošku utišil ten bolavý pocit, když se naposled přiváže loď. To je jako by vám najednou ustřihli křídla...
Druhá loď se snažila o rychlý check-out, protože chtěli stihnout trajekt 18:30, což se jim přes pečlivou kontrolu lodí nakonec povedlo. Stejnou lodí nás opustil I Dobra, který spěchal na kontinent za rodinou a tak jsme na poslední chobotnicovou večeři zůstali bez kapitána. Závěru večera ovšem předcházelo částečné vyklizení lodi včetně konzumace poslední lahve rumu. Zbytek jsme dopíjeli ještě po večeři a když jsme v jednu s Jardou zůstali sami, byl ten nejlepší čas na další pohárovou partii. I zde zvítězil favorit a tak mne ráno čeká finále s Mirkem.
čtvrtek 29. září 2011
Den šestý: Mljet/Polače - Korčula/Korčula - Hvar/Hvar
Jak řekli - udělali. Budík na šestou sice Dobru nijak neoslovil, ale já jsem se překonal, postavil na čaj a vyrazil do pekárny. Tam se pro změnu příliš nepřekonali. Místo vysněných krafní a strudelu měli jen hromady chleba a pár plněných croissantů. Mezitím se probral zbytek posádky a tak jsme opravdu po půl sedmé mohli vyplout. V sedm jsme už jachtili ke Korčule.
Časné ráno na moři je ještě úžasnější, než pozdní odpoledne. Po noční boře byla obloha vymetená a tak mělo vycházející slunce jednoduchou cestu. Těžko dále popisovat (I fotit) tu nádheru. Bora nám vydržela až ke Korčule, foukalo 20, jelo to 7, no paráda. O půl desáte jsme potkali Srnu a spol. právě vyplouvající do Pelješackého kanálu, zatimco my jsme šli na městské molo v Korčule. Trošku pracně jsme napodruhé zakotvili a vyrazili na průzkum městečka. Nejdříve tedy na svačinku do pizzerie apak už do starého města chráněněho UNESCO. Prolezli jsme uličky, s Dobrou navštívili Marco Polovu věž, kterého místní považují za svého rodáka. Ještě procházka po hradbách a už byl čas vyplout, cesta na Hvar vypadala dlouhá. Krátce po vyplutí na motor jsme před námi viděli další kololoď, tentokrát malou a povědomou. Vytáhli jsme kosatku a pomalu jí dojeli a opravdu - byla to Mila Majka, na které jsme před pěti (?) lety strávili nádhernou cyklodovolenou s kamarády! A za kormidlem nikdo jiný, než kapetan Petar. Samozřejmě si mne asi nepamatoval, ale vypadal potěšen, že se k němu hlásím. A upozornil nás, že odpoledne se bora(SV) změní na tramuntanu (SZ). Po odpojení z jeho kurzu jsme šli do plachet. Kolem vysokých hor poloostrova Pelješac se na moři vytvářely různè trysky, místa s bezvětřím se střídala s poryvy větru. Po několika obratech, kterými jsme reagovali na Petarem předpovězenou změnu větru, jsme nakonec dosáhli pobřeží Hvaru. Vítr se mezitím změnil zpět na boru,čímž nám foukal z boku a neustále sílil až na 25 uzlû. Stáhli jsme proto hlavatku, I taknám kosatka stačila na pohodových 7 uzlů. To už samozřejmě dávno bylo po setmění, zapadl I měsíc v prvním dnu nové čtvrti a nám už zase svítily jen jasné chorvatské hvězdy. Kolem deváté jsme už viděli hvarský vjezdový majáka vzápětí I červené a zelené světlo jižního vjezdudo přístavu. A o půl jedenácté šla kotva dolů uprostřed zátoky, kolem níž se rozkládá město Hvar.
Do města jsme nešli, na rozdíl od druhé lodi dorazivší o dvě a půl hodiny dříve. Během dojezdu totiž Patrick dopekl vepřovou panenku na římském kmínu ve zničující kvalitě I kvantitě. Po vyčištění pekáčku už nám zbyla síla jen na jediné Cuba Libre s vyhlídkou na osvícené staré město.
Napluto 68 nmi!
Časné ráno na moři je ještě úžasnější, než pozdní odpoledne. Po noční boře byla obloha vymetená a tak mělo vycházející slunce jednoduchou cestu. Těžko dále popisovat (I fotit) tu nádheru. Bora nám vydržela až ke Korčule, foukalo 20, jelo to 7, no paráda. O půl desáte jsme potkali Srnu a spol. právě vyplouvající do Pelješackého kanálu, zatimco my jsme šli na městské molo v Korčule. Trošku pracně jsme napodruhé zakotvili a vyrazili na průzkum městečka. Nejdříve tedy na svačinku do pizzerie apak už do starého města chráněněho UNESCO. Prolezli jsme uličky, s Dobrou navštívili Marco Polovu věž, kterého místní považují za svého rodáka. Ještě procházka po hradbách a už byl čas vyplout, cesta na Hvar vypadala dlouhá. Krátce po vyplutí na motor jsme před námi viděli další kololoď, tentokrát malou a povědomou. Vytáhli jsme kosatku a pomalu jí dojeli a opravdu - byla to Mila Majka, na které jsme před pěti (?) lety strávili nádhernou cyklodovolenou s kamarády! A za kormidlem nikdo jiný, než kapetan Petar. Samozřejmě si mne asi nepamatoval, ale vypadal potěšen, že se k němu hlásím. A upozornil nás, že odpoledne se bora(SV) změní na tramuntanu (SZ). Po odpojení z jeho kurzu jsme šli do plachet. Kolem vysokých hor poloostrova Pelješac se na moři vytvářely různè trysky, místa s bezvětřím se střídala s poryvy větru. Po několika obratech, kterými jsme reagovali na Petarem předpovězenou změnu větru, jsme nakonec dosáhli pobřeží Hvaru. Vítr se mezitím změnil zpět na boru,čímž nám foukal z boku a neustále sílil až na 25 uzlû. Stáhli jsme proto hlavatku, I taknám kosatka stačila na pohodových 7 uzlů. To už samozřejmě dávno bylo po setmění, zapadl I měsíc v prvním dnu nové čtvrti a nám už zase svítily jen jasné chorvatské hvězdy. Kolem deváté jsme už viděli hvarský vjezdový majáka vzápětí I červené a zelené světlo jižního vjezdudo přístavu. A o půl jedenácté šla kotva dolů uprostřed zátoky, kolem níž se rozkládá město Hvar.
Do města jsme nešli, na rozdíl od druhé lodi dorazivší o dvě a půl hodiny dříve. Během dojezdu totiž Patrick dopekl vepřovou panenku na římském kmínu ve zničující kvalitě I kvantitě. Po vyčištění pekáčku už nám zbyla síla jen na jediné Cuba Libre s vyhlídkou na osvícené staré město.
Napluto 68 nmi!
středa 28. září 2011
Den pátý: Mljet
Probral jsem se o půl jedenácté. Všichni ostatní už se nějak snažili fungovat na palubě. Jameson a půl litu čaje mne zase vrátilily do života. Mezitím dorazila druhá loď a zakotvila kousek od nás na boji. Zatímco jsme se přesouvali na molo, nakonec jsme si vybrali to urestaurace Josef, jsme se dozvěděli další detaily jejich plavby. Krom toho, že si neudělali příliš dobrý základ pro noční bouřlivou plavbu, se také příliž neobtěžovali s refováním (zmenšením plochyy hlavní plachty) a tak měl jejich jediný kormidelník Srna opravdu dost práce celou noc a byli moc rádi že dojeli, tam co dojeli.
Po snídani/obědu jsme se vypravili na prohlídku národního parku. U kiosku jsme koupili vstupenky po 90 kn, což zahrnovalo kousek cesty mikrobusem tam a zpět plus lodička kolem zátoky, no a samozřejmě samo vstupné do národního parku. Ale ještě předtím jsme se u travarice skamarádili s naším restauratérem Josefem.
Park je pěkný. Členitá zátoka obklopená bohatě zelenými kopečky je opravdu malebná. Lodička nás zavezla na maličký ostrůvek s klášterem Sv. Marie. Klàšter je částečně zrekonstruovaný, ale nefunkční, bez mnichů. Kostel je ale pěkně zachovalý. Obešli jsme ostrůvek s jeho četnými vyhlídkami a čekání na lodičku zkrátili hnusným pivem Bavaria. Další lodičkou jsme popojeli k mìstu Mali Most, kde se nacházelo to, co je v názvu. Chtěli jsme lodičkou plout zpět na výchozí místo, ale ta nás vypekla s tím, že se vrací ke klášteru a že my musíme zpátky pěšky 1,5 km. Sice bylo teplo, ale procházka nakonec nabídla další trochu jiné výhledy. No prostě utěšený výlet. Bylo by to.tu skvělé na kole, koneckonců jsme tu potkali včerejší kololoď.
Druhá loď se rozhodla odpoledne ještě vyrazit do Korčuly. Nám se nechtělo, byli jsme po včerejšku dost utahaní. Zdálo se nám, že je dost pozdě. A taky jsme si přáli strávit pohodový večer u Josefa a netoužili po rušném turistickém centru. Ale ještě předtím kapitán zavelel k úklidu lodi. Byla po tom.nočním dramatu poněkud vzhůru nohama.
Nakonec jsme se dočkali. Josef nám udělal úžasné ribno plato za pet osoba z více než 2 kg ryb. A k tomu domácí pečené brambory, blitva, kupus a samozřejmě červené a bílé víno a trošku travarice. V nastupující boře se pohupuje naše loď a nám opět více dochází včerejší náročná noc. Z Dobry nakonec vypadlo, že podobnou noc na moři ještě nezažil.
Napluto 0,5 nmi.
Po snídani/obědu jsme se vypravili na prohlídku národního parku. U kiosku jsme koupili vstupenky po 90 kn, což zahrnovalo kousek cesty mikrobusem tam a zpět plus lodička kolem zátoky, no a samozřejmě samo vstupné do národního parku. Ale ještě předtím jsme se u travarice skamarádili s naším restauratérem Josefem.
Park je pěkný. Členitá zátoka obklopená bohatě zelenými kopečky je opravdu malebná. Lodička nás zavezla na maličký ostrůvek s klášterem Sv. Marie. Klàšter je částečně zrekonstruovaný, ale nefunkční, bez mnichů. Kostel je ale pěkně zachovalý. Obešli jsme ostrůvek s jeho četnými vyhlídkami a čekání na lodičku zkrátili hnusným pivem Bavaria. Další lodičkou jsme popojeli k mìstu Mali Most, kde se nacházelo to, co je v názvu. Chtěli jsme lodičkou plout zpět na výchozí místo, ale ta nás vypekla s tím, že se vrací ke klášteru a že my musíme zpátky pěšky 1,5 km. Sice bylo teplo, ale procházka nakonec nabídla další trochu jiné výhledy. No prostě utěšený výlet. Bylo by to.tu skvělé na kole, koneckonců jsme tu potkali včerejší kololoď.
Druhá loď se rozhodla odpoledne ještě vyrazit do Korčuly. Nám se nechtělo, byli jsme po včerejšku dost utahaní. Zdálo se nám, že je dost pozdě. A taky jsme si přáli strávit pohodový večer u Josefa a netoužili po rušném turistickém centru. Ale ještě předtím kapitán zavelel k úklidu lodi. Byla po tom.nočním dramatu poněkud vzhůru nohama.
Nakonec jsme se dočkali. Josef nám udělal úžasné ribno plato za pet osoba z více než 2 kg ryb. A k tomu domácí pečené brambory, blitva, kupus a samozřejmě červené a bílé víno a trošku travarice. V nastupující boře se pohupuje naše loď a nám opět více dochází včerejší náročná noc. Z Dobry nakonec vypadlo, že podobnou noc na moři ještě nezažil.
Napluto 0,5 nmi.
Den čtvrtý: Korčula - Lastovo - noční plavba
Další jadranské ráno začalo už obvyklou koupačkou. Kromě základních rolí na lodi jako je kapitán či kuchař vzniká či probíhá řada rolí dalších, do kterých se jedinci dostávají přirozeným během věcí. Díky mé ranní závislosti na čaji jsem se tak stal vařičem čaje a iniciátorem snídaní. Čili I tento den pokračoval postavením velké konvice na plyn, po ohřátí se odlilo trochu na Dobrovo kafíčko (zcela výjimečně je tu jako kafař v menšině) a o hromadu čaje jsme se podělili my ostatní. Patrik si ještě vyrábí Jameson tea, já si obě dobroty užívám zvlášť.
Dneska mělo foukat a skutečně se tak stalo. Po vyjetí ze zátoky Vela Luka začal vát levý předobok skoro 15, což nám v kýženém směru na Lastovo dalo místy I 6 uzlů. Bohužel přesně podle předpovědi nám vítr v poledne vypnuli, a my se pak ještě 2 hodiny ploužili dvěma uzly k Lastovu. Využili jsme je k doražení včerejšího chilli, které se uležením stalo ještě lepší. I tak jsme ho nezvládli, navzdory nášupu dalších papriček a chilli ani není příliš kompatibilní s Miirovou dietou...
Po druhé hodině jsme vstoupili do NP Lastovo. Oblast má trochu podobnou historii jako třeba naše Šumava: za jugobolševika byly hraniční ostrovy zakázanou zónou, kde sídlili především a jen vojáci. Po oddělení Chorvatska byly tyto oblasti uvolněny a ukázalo se, že mají docela zachovalou přírodu. A tak Lastovo a jeho celý archipelág se tak stalo národním parkem. Samozřejmě zpoplatněným při vstupu do oblasti - Chorvati jsou velmi kreativní při vymýšlení turistických poplatků.
Oblast je ale opravdu velmi malebná, tvoří ji spousty malých kupičkovitých ostrůvků, mezi nimiž se projede do široce rozvětvené zátoky. Jeden její cíp ukrývá vstup do podzemního bunkru pro válečné lodě, zvenčí vypadá jako vstup do obrovského tunelu. V dalším cípu je hotel s mooringy a hlavně s vodou a elektřinou, obojíhož se nám začalo nedostávat.
Využili jsme zdejší sprchy a objevili hotelovou hospůdku s točeným staropramenem. Taky tam měli několik různých dobrot z chobotnic, nešlo odolat. Po dvou hodinách jsme zaplatili hodinový mooring a pokračovali v průzkumu zátoky. V dalším zálivu jsme objevili naši druhou loď a taky jednu českou kololoď. V další zátoce jsme si zblízka prohlédli vjezd do ohromného bunkru. Poslední povinnost nás čekala v trajektovém přístavu. Došel nám chleba a další drobnosti. Posadili jsme to na přístavním molu jen chvilku před přistávajícím highspeedem. Ale přístav byl jinak docela ošklivý a tak jsme se zdrželi jen dobu nezbytně nutnou. V sedm jsme už pluli k výjezdu ze zátoky.
Čekali jsme na druhou loď, ale ta se také nakonec rozhodla pro staropramen a tím byla minimálně dvě hodiny za námi. Na noční přeplavbu jsme tedy prozatím vyrazili sami. Během čekání Patrick připravil skvělé thajské kokosové kuřecí karí. Během jídla jsme o půl desáté rozdělili směny na noc a před desátou za sílícího SZ větru (zadobok) vypluli. Dobra rozhodl zmenšit hlavatku na druhý ref, což se ukázalo jako velmi prozíravé rozhodnutí. I tak jsme pluli v pěkném náklonu 5 uzlů na východ. Jenom se vtom nespalo příliš pohodlně.
Naše první směna s Dobrou začala o půlnoci. Tou dobou jsme byli za východním cípem Lastova, na dohled západního výběžku Mljetu. Jenže příliš nízko, protože vítr se mezitím otočil na SV a bóra začala foukat kolem 20 uzlů a my museli otočit na sever. Jeli jsme přímo na Polárku s lodí ve slušném náklonu kolem 6-7 uzlů. Dřina a prostě paráda! V polovině směny jsem šel za kormidlo a mohl jsem si to užít naplno. Noční plavba je úžasná sama o sobě a v těchto podmínkách to platilo několikanásobně. Druhou směnu jsme s Dobrou převzali ve čtyři. Patrick s Jardou sice mezitím museli předčasně obràtit kvůli trajektu, jehož by určitě nezajímal nějaký jachtařský hmyz na moři. Po dalším obratu bora ještě zesílila na 25 a my tak mohli jet ostře na východ 7,5 uzly. Bylo to úžasné,ale bylo toho dost a tak jsme docela rádi po šesté ráno za rozbřesku shazovali plachty a hledali mezi ostrůvky vjezd do zálivu městečka Polače na Mljetu. Kotva šla dolů a my do postele. Ještě předtím jsme zjistili, že druhà loď dojela jen do Poluže na nejzápadnějším cípu ostrova. Nějak přešvihli hospůdku, pokračovali topinkami a následek byl, že za kormidlo mohl jen Srna. Přistáli tak brzo, jak to jen bylo možné, před pátou ráno asi tři hodiny vzdálenosti za námi.
Dneska mělo foukat a skutečně se tak stalo. Po vyjetí ze zátoky Vela Luka začal vát levý předobok skoro 15, což nám v kýženém směru na Lastovo dalo místy I 6 uzlů. Bohužel přesně podle předpovědi nám vítr v poledne vypnuli, a my se pak ještě 2 hodiny ploužili dvěma uzly k Lastovu. Využili jsme je k doražení včerejšího chilli, které se uležením stalo ještě lepší. I tak jsme ho nezvládli, navzdory nášupu dalších papriček a chilli ani není příliš kompatibilní s Miirovou dietou...
Po druhé hodině jsme vstoupili do NP Lastovo. Oblast má trochu podobnou historii jako třeba naše Šumava: za jugobolševika byly hraniční ostrovy zakázanou zónou, kde sídlili především a jen vojáci. Po oddělení Chorvatska byly tyto oblasti uvolněny a ukázalo se, že mají docela zachovalou přírodu. A tak Lastovo a jeho celý archipelág se tak stalo národním parkem. Samozřejmě zpoplatněným při vstupu do oblasti - Chorvati jsou velmi kreativní při vymýšlení turistických poplatků.
Oblast je ale opravdu velmi malebná, tvoří ji spousty malých kupičkovitých ostrůvků, mezi nimiž se projede do široce rozvětvené zátoky. Jeden její cíp ukrývá vstup do podzemního bunkru pro válečné lodě, zvenčí vypadá jako vstup do obrovského tunelu. V dalším cípu je hotel s mooringy a hlavně s vodou a elektřinou, obojíhož se nám začalo nedostávat.
Využili jsme zdejší sprchy a objevili hotelovou hospůdku s točeným staropramenem. Taky tam měli několik různých dobrot z chobotnic, nešlo odolat. Po dvou hodinách jsme zaplatili hodinový mooring a pokračovali v průzkumu zátoky. V dalším zálivu jsme objevili naši druhou loď a taky jednu českou kololoď. V další zátoce jsme si zblízka prohlédli vjezd do ohromného bunkru. Poslední povinnost nás čekala v trajektovém přístavu. Došel nám chleba a další drobnosti. Posadili jsme to na přístavním molu jen chvilku před přistávajícím highspeedem. Ale přístav byl jinak docela ošklivý a tak jsme se zdrželi jen dobu nezbytně nutnou. V sedm jsme už pluli k výjezdu ze zátoky.
Čekali jsme na druhou loď, ale ta se také nakonec rozhodla pro staropramen a tím byla minimálně dvě hodiny za námi. Na noční přeplavbu jsme tedy prozatím vyrazili sami. Během čekání Patrick připravil skvělé thajské kokosové kuřecí karí. Během jídla jsme o půl desáté rozdělili směny na noc a před desátou za sílícího SZ větru (zadobok) vypluli. Dobra rozhodl zmenšit hlavatku na druhý ref, což se ukázalo jako velmi prozíravé rozhodnutí. I tak jsme pluli v pěkném náklonu 5 uzlů na východ. Jenom se vtom nespalo příliš pohodlně.
Naše první směna s Dobrou začala o půlnoci. Tou dobou jsme byli za východním cípem Lastova, na dohled západního výběžku Mljetu. Jenže příliš nízko, protože vítr se mezitím otočil na SV a bóra začala foukat kolem 20 uzlů a my museli otočit na sever. Jeli jsme přímo na Polárku s lodí ve slušném náklonu kolem 6-7 uzlů. Dřina a prostě paráda! V polovině směny jsem šel za kormidlo a mohl jsem si to užít naplno. Noční plavba je úžasná sama o sobě a v těchto podmínkách to platilo několikanásobně. Druhou směnu jsme s Dobrou převzali ve čtyři. Patrick s Jardou sice mezitím museli předčasně obràtit kvůli trajektu, jehož by určitě nezajímal nějaký jachtařský hmyz na moři. Po dalším obratu bora ještě zesílila na 25 a my tak mohli jet ostře na východ 7,5 uzly. Bylo to úžasné,ale bylo toho dost a tak jsme docela rádi po šesté ráno za rozbřesku shazovali plachty a hledali mezi ostrůvky vjezd do zálivu městečka Polače na Mljetu. Kotva šla dolů a my do postele. Ještě předtím jsme zjistili, že druhà loď dojela jen do Poluže na nejzápadnějším cípu ostrova. Nějak přešvihli hospůdku, pokračovali topinkami a následek byl, že za kormidlo mohl jen Srna. Přistáli tak brzo, jak to jen bylo možné, před pátou ráno asi tři hodiny vzdálenosti za námi.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)